Outback Adventure 2000

Aleš se rozhodl, že by bylo zajímavé trochu provětrat Ladu Nivu. Měl tři dny volna a já se nabídl jako zdatný navigátor. Cílem expedice bylo navštívit Chillagoe, jeskyně a nějaký ten důl, nejlépe zlatý.

Na této stránce si přečtete a uvidíte jak to všechno probíhalo mezi 1. až 3. listopadem roku 2000. Nafotil jsme 183 obrázku digitální kamerou, ze kterých můžete shlédnout 58 plus osm panoramat.

Dobrodružství může začít

Poznamka: zde je verze textu bez diakritiky, pokud mate problem s fonty.

Den první - Brzda

Po cestě opravdu nikdo nejezdil a nebylo divu, protože nebyla vůbec udržována. Jednalo se o jakousi pěšinku plnou výmolů a kamení. Po několika minutách poskakování Aleš musel zastavit a vrátit nějaké drátky k alternátoru, které se vibracemi uvolnily. Já jsem využil času oprav k dalšímu panoramatu. Bylo zde opravdu nádherně, klid, jen Aleš ho rušil bušením kladiva do blatníku. Dále jízda pokračovala po kamenité cestě a my jsme nyní poznali co znamená označení cesty na mapě "surface unspecified". Krajina kolem byla však nádherná a nutila nás často zastavovat abychom ji mohli zdokumentovat. Krásná byla "Krakonošova zahrádka" nebo strom "Kolíčkovník" s kulovými plody se zářezem, které používají domorodci jako kolíčky na prádlo.

Když jsme byli přesně v polovině cesty, vyplnila se předpověď ženy a náš Láďa začal jet "ztuha", vydávajíce podivné zvuky. Aleš ihned zkušeně odhadnul, že se nám zablokovala zadní brzda. Když sundal kolo a buben, krajinou zaznělo několik jadrných anglických i českých nadávek. Z brzdných destiček byly jen kousíčky. Pokud bych nebyl s Alešem už bych si pakoval batůžek na cestu. Vysvětlil mi, že je nutné zablokovat přívod brzdné kapaliny do kola bez brzdných destiček. Jako McGiver nejdříve vystřihl z plechovky od tuňáka jakési podložky a potom za pomoci žvýkačky uzavřel přívod do válců. Bohužel mu při odvzdušňování okruhu vstříkla brzdová kapalina do oka a já jsem mu při poskytování první pomoci, kromě vyplachování oka lil vodu i do nosu, což mělo za následek, že se Aleš málem utopil.

Od vynuceného zastavení jsme po hodině pokračovali šťastné dál. Další krátká zastávka byla u nádrže nedaleko od Mount Garnet. Dále následovalo natankovani, nákup ledu do "ledničky". Zkoušeli jsme se také zeptat, zda není v okolí něco zajímavého, ale místní byli tentokráte skoupí na slovo. Pouze jeden chlapík nám doporučil Hot Springs - horké prameny vzdálené pouze 15 km. Hot Springs nás sklamaly neboť jsme si představovali stříkající gejzír ze země a místo toho z jakési studny trubkou vytékala horká voda deset metrů od silnice.

Na zpáteční cestě jsme si fotili lesní požár - pravý nefalšovaný "bush fire" (netuše, že po zbytek dne budeme projíždět oblastí lesních požáru). Z dobré silnice jsme se opět dostali na "offroad" a pokračovali směrem na Chillagoe. Kolem cesty většinou hořelo a my jsme hledali bezpečné místo na přespání. O půl sedmé se setmělo a mezitím co jsem stavil stan Aleš se snažil upálit za pomoci benzínového vařiče, ze kterého šlehaly metrové plameny (nedaleko v autě jsme měli v kanystrech 40 l bezínu....) Naštěstí vařič začal pracovat po chvíli normálně a my jsme si mohli uvařit večeři.

Den druhý - Boty

Ráno Aleš provedl zběžnou kontrolu Lady. Utáhl šrouby řízení, které nás chtěli v nejbližší době opustit a já oddělal část výfuku co za námi plandal. Po snídani jsme se vydali na cestu stále směr na Chillagoe. Uviděli jsme u cesty podivný shluk "betonových" kvádrů. Po prozkoumání jsme zjistili, že se jedná o lom na mramor. Více je vidět na panoramatech.

Cesta po které jsme jeli byla plná hrbolů (od radlice buldozeru) a při nízkých rychlostech se zdálo, že se Lada rozpadne a tak jsme byli nuceni jet 80 km/h, kdy vibrace téměř zmizely. Nevýhodou tohoto řešení byl fakt, že v zatáčkách bylo auto neovladatelné, což jsme nejcitelněji pocítili po jedné, kdy následovalo několik smyků a my se zastavili po několika metrech v mraku prachu - to byla Alešova první lekce smyku.

V Chillagoe jsme nejdříve nakoupili led a namíchali si Coca-Colový drink a pak jsme se informovali na zajímavosti kolem osady. Z nabídky návštěvy jeskyň jsme si vybrali ty bez průvodce (zadarmo) a dále to byla návštěva staré slévárny a do skalního městečka.

Mě se nejvíc líbila slévárna. Všude toxický odpad, modré stěny na rozbořených cihlových zdech a všude hrobový klid. Slévárna produkovala měď a olovo kolem roku 1935. Našel jsem i místo odkud má panorama Peter Lik.

Jeskyně nás totálně zklamaly. Přístup do nich byl téměř nemožný a uvnitř jsme možná viděli dva krápníky a to bylo všechno. Ještě jsme měli hroznou žízeň a když jsme vyšli ven, udeřilo nás polední slunce a my se těšili do auta na teplou vodu, do které jsme házeli led z "cooleru". Ve skalním městečku byl k vidění "viklan" a byly zde divné skály, strašně ostřé a rozpálené od sluníčka.

Cesta dál směřovala na sever. Udělali jsme krátkou zastávku na prohlédnutí skalních kreseb a další byla u polovyschle řeky Walsh. Řeky a potoky byly v celém kraji úplně vyschlé což nám zúžilo jídelníček neboť jsme chtěl chytat nějaké ryby. Na další zastávce jsme obdivovali bizardní erozi a Aleš zjistil, že nemá boty, které zapomněl na zastávce před padesáti kilometry. No nevadí, já jsem měl naštěstí dvoje a ty co ztratil údajně chtěl stejně vyhodit...

Trošku jsme zabloudili, přejeli jsme jednu odbočku a tak jsme museli zastavit v Wrotham Park, malé letiště, a zeptat se na cestu a její sjízdost naší Láďou. Místní nám řekli, že by to mělo být v pohodě, ale je to "up and down".

Náš další cíl byla osada Bellevue. Po neoznačené cestě jsem si jako navigátor vůbec nebyl jist kam jedeme a kde jsme, naštěstí jsme jeli správně což jsme poznali po hodině, kdy jsme našli první rozcestník s ukazatelem. Aleš stále chtěl navštívit lom, a tak ač jsem mírně protestoval, udělal odbočku na "OK mine". Po deseti minutách od odbočky se mu spustila krev z nosu.

Možné diagnózy byly tři:
a) akutní otrava těžkými kovy ze slévárny;
b) otrava CO z výfukových plynů po nuceném zkrácení výfuku;
c) nepříznivá konstelace Uranu s Merkurem.

Aleš naštěstí nevykrvácel a po chvilce jsme se rozhodli vrátit na cestu do Bellevue. Zde jsme se šli "nahlásit" a překvapila nás mladá hezká žena, kterou by si v téhle pustině málokdo představil. Bohužel nevěděla jestli můžeme dále projet, odkázala nás na starou paní, která nám řekla, že pokud máme mapu a 4x4, tak se neztratime a projedeme.

Jeli jsme dál a zastavili jsme až když jsme si chtěli vyfotit západ slunce. Když se vypnul motor ticho rušilo jen divné syčení. Vycházelo ze zadního kola a kolo bylo vyditelně na měkko. Aleš ihned duchapřítomně nasadil na kolo speciální sprej, který měl díru zacelit nebo alespoň zamezit větší ztrátě tlaku. Měli jsme štěstí - zastavili jsme právě v čas a jak se zdálo rychlá operace byla zdařilá. Protože již začala být tma a kolem nás všude hořelo bylo nemožné najít místo na přespání zde.

Jeli jsme tedy na St George, opuštěnou farmu. Všude kolem se motaly krávy, které nám skákaly do cesty, po které nikdo dlouho nejezdil a byla plná výmolů. V St George sice bylo místo na přespání, ale Aleš mne přesvědčil, že bude lepší ujet na podhuštěnou pneumatiku v noci co nejdále. Moc se mi navigovat v noci nechtělo, nehledě na to, že jsme projížděli několik neoznačených rozcestí a bran a tudíž jsme vůbec nevěděli kam jedeme. Po několika ujištěních, že se Aleš bude snažit jet pomalu (po osvícení tachometru jsme jeli 60) a po několika skocích jsme narazili na řeku. Konečně řeka plná vody - reakce první. Projedeme? Reakce druhá. Vylezli jsme ven a uprostřed brodu byla hloubka Alešovi téměř po prsa, což znamenalo, že jsme pro dnešek dojeli.

Postavili jsme stan, učinili koupel v krásné teplé řece a začali přemýšlet, že se budeme muset vrátit druhý den stejnou cestou.

Den třetí - Kolo

Ráno jsme brzo vstal a vyfotil panorama našeho tábořiště. Řeka se ráno nejevila tak neprojizdna jako večer, vypadalo to, že voda poněkud opadla. Aleš místo rozcvičky začal přidělávat výfuk a připravovat Ladu na průjezd řekou. Já jsem se rozhodl vytáhnout prut a pokoušet rybářské štěstí. Nejdříve jsem použil jako návnadu sýr na který jsme chytil malou rybičku. Po její euthanasii tupým nožem jsem měl "masitou" návnadu. Byl jsem překvapen jak to rychle zabírá. Sotva jsem nahodil, šel splávek (vytvořeny pouzdrem od filmu) pod vodu. Za chvilku jsem tak nachytal 6 kousků sumečků "catfish" (20 - 30 cm). Zadržoval jsem je v igelitové tašce, ale ty prevíti měli na předních ploutvích ostny, kterými v tašce udělali několik děr a jeden sumeček mi odplaval. Neřád!

Přípravy na "brod" byly u konce (všimněte si kostí, těch kteří řeku nezdolali) a tak jsem zase všechny rybky pustil na svobodu a našel nejlepší cestu řekou pro Ladu. S foťákem v ruce jsem ukazoval Alešovi cestu a Lada šťastně spočinula na druhém břehu.

Čekalo nás 50 km "up and down" vyprahlou krajinou. Přejížděli jsme několik neoznačených rozcestí a směr jsme museli odhadovat podle kompasu. Před Hurricane jsme potkali první farmáře, kteří nám potvrdili správný směr naší cesty. Blízko farmy jsme museli vyměnit již poloprázdnou pneumatiku za rezervu a dolili benzín z kanystru. Cesta se změnila v širší prašnou cestu pokrytou hrboly a tak jsme opět museli jet rychle abychom vyrušily vibrace.

Pět minut po výměně kola jsme po zatáčce z kopce dostali smyk a Lada se řídila v oblaku prachu ve smycích dolů, Aleš střídavě ztrácel a nacházel kontrolu nad vozidlem až jsme se šťastné po 50 metrech zastavili.

Všichni jsme si oddechli, ale než jsme stihl Aleše pochválit jak to bravurně zvládl nemohli jsme se hnout z místa. Aleš si myslel než vystoupil, že se nám zase zablokovala brzda, ale později poznal, že nám zmizelo ze zadu kolo!

Protože jsme měli štěstí v neštěstí po dvou minutách od nehody se objevilo auto (první auto, které jsme na této silnici potkali za celý den) a v něm byli 4 chlapíci a 3 psi. Po seznámení se situaci jsme nejdříve museli najít kolo a tak jsme utvořili rojnici a šli hledat kolo do buše. Na cestě jsme mezitím našli součásti z brzdy, pružinky, pár šroubů a buben. Kolo se našlo až po 15ti minutách nedaleko stojící Lady. Největší problém byl v tom, že jsme měli pouze jeden (1) funkční šroub místo pěti na připevnění kola. Nezbylo než si "půjčit" z kola protilehlého dva šrouby. Chlapíci z auta nám pomohli a za 30 minut od smyku jsme zase jeli dál.

Tentokrát pomalu a každou čtvrt hodinu jsme počítal a utahoval šrouby. Jakmile jsme se dostali na asfaltku měli jsem to do Cairns už jen 150 km. První zastávka byla v Mount Cabine, kde jsme si za poslední peníze koupili studenou Colu. Před Cairns jsme zastavili na Elis beach. Spláchnout ze sebe prach ve slaných vlnách je prostě paráda! Do Cairns jsme dorazili v 18 hodin a první cesta vedla do La Fettucciny zvěstovat šťastný návrat dobrodruhů.

Tak to je všechno. Už se zase těším na další dobrodružství...

Mapa

Obsah z třídeníku

1. den
12:00 - Lappa
12:14 - drát z alternátoru
13:36 - opravena brzda konzervou z tuňáka a žvýkačkou po 1 hodině
14:44 - tankujeme 194 km, Mount Garnet
16:00 - Hot Springs, 211 km
16:47 - křižovatka na Chillagoe 247 km
18:20 - stan

2. den
ráno - snídaně, Aleš utahuje šrouby řízení
8:50 - křižovatka směr na Chillagoe
9:12 - přežili jsme 3x smyk v 80 km/h
10:30 - Chillagoe, nákup ledu a pití
10:50 - klička u dveří
11:24 - tankujeme, 365 km, slévárna vr
13:02 - viklan, jeskyně
14:00 - odjezd z Chillagoe
14:36 - obrázky na skále, 393 km
15:07 - Nychum, vyschlá řeka Walsh, Aleš nemá boty
16:48 - Wrotham Park - ptáme se na cestu na letišti, 474 km
17:42 - Alešovi teče krev z nosu
18:00 - Bellevue, ucházející pneumatika
??:?? - St George, Mitchell river

3. den
11:14 - přejeli jsme řeku, 545 km
12:55 - Hurricane, výměna prázdného kola za rezervu, 600 km
13:00 - nemáme kolo
13:02 - stavíme jediné auto, které jsme na této cestě za celý den potkali
13:15 - kolo se našlo
13:30 - jedeme dál, na třech šroubech...
16:45 - Elis beach - koupel v moři
18:00 - Cairns 762 km

© 2000, Albert Jindra Trebla